Zamysli se./ Hvězdy nám nepřály./

11. ledna 2015 v 3:10 | Tia
Zamyšlení po filmu:

Hvězdy nám nepřály.



Všichni to už viděli a všichni to už znají nazpamět, no já se k tomu dostala až dnes, přitom koupenou knihu mám, ale ta leží někde na polici stále neotevřena a tak mě dnes, když jsem projížděla internet napadlo, že bych se na to mohla podívat.
Víte, já nejsem člověk přímo lahodící romantickým filmům, nebo knihám, no u tohoto filmu jsem zvládala přemýšlet i o něčem jiném, než nad tím, jak je to nechutně sladké a naprosto nereálné, protože přesně tohle ten film není.
Je to tak krutě reálné a přitom tak bušící na city, že ani já se u konce neudržela a opravdu mi stekla slza po líci.
Zvládla jsem téměř vše, proslov Hazel na houpačce, znovu proslov Hazel na před pohřbu, ale ten moment, kdy Hazel četla dopis, který Gus poslal tomu spisovateli , tak to at jsem tvrdák jakýkoliv, ale na toto jsem doopravdy neměla.
Každý si řekne, bože to je tak ohrané! Každý to četl a viděl a všichni jsou do toho takoví paf, jen kvůli tomu, že je to IN!
Oh, jasně... Ale můj život má příliš malé nekonečno, abych se o tyto lidi více zajímala. (Jo doopravdy mě to jejich nekonečno dostalo.) Ale dostalo mě taky to pověstné.
Okay? Okay. (Které jsem do této doby viděla asi všude, ale nikdy jsem pořádně nepochopila proč.(y))
Hluboce se skláním až někde na zem člověku, který to točil a který to napsal, protože to, co ten příběh obsahuje je něco, co jsem potřebovala, abych dala nějakou tu možnost romantičtějším filmům. (Ovšem s pořádným SadEndem, na HappyEndy ještě stále nejsem stavěná a ani připravená.)
Ale hrozně mě hlodá otázka. Dokázali by jsme my, normální lidé si představit život jako měla Hazel?
Říkáme si "Já jsem toho prožil dost, mě už nic nepřekvapí!" a k tomu si zapálíme cigaretu. A následně, kdyby jsme byli připoutáni na lůžko s tím, že nemůžeme dýchat, tak teprve tehdy by jsme cítili, jakou cenu má život a co jsme celou tu dobu dělali. Litovali by jsme toho, že jsme se ještě víc ničili a prosili by jsme boha, aby nám dal ještě šanci, ale tu dostane jeden z milióna... Já sama osobně nekouřím, nefetuju a nepiju. Opravdu si myslím, že tyto věci k životu netřeba, vždyt jsem bez toho a je mi fajn! (Dost chabí pokus. Hlavní důvod je asi ten, že se cítím zničená dost i bez toho, nepotřebuji se více trestat.) Ale hlavní je u mě ten pocit, že se den, co den, noc, co noc ochuzuji o minuty strávené tady mezi lidmi, které miluji, nebo asponmám ráda. Nemám ráda ty chvíle, kdy se domů vrátí jeden z mých sourozenců naprosto načichlí kouřem, nemám ráda ten pocit, že se zabíjí a vůbec jim to nevadí. Ano ted ne, ale za několik roků, kdy budou staří a nebudou se moct díky zničeným plícím ani nadechnout, to poznají, proč jsem se snažila.
Ale každý nemá na to, aby deno-denně jim nadával, že mají přestat kouřit. Já to už s nimi vzdala.
Jen vždy musím zadržet slzy, protože když si vzpomenu na to, co kouření a pití udělalo z mého dědy, z toho člověka, který ještě nedávno skákal po rybách a oplýval humorem ted... Ted leží na posteli bez obou noh, ale je to stále nezajímá, je jim to fuk, že jednoho dne on můžou být oni, vždyt ted to není, na co to řešit, že...
Přitom si dost jasně protiřečím. Protože mám vlastně v směsici velký pocit, že já nemám proč žít, ale přitom si život chráním. Občas se sama sebe ptám, proč mi je tak důležité, abych žila, když si mnohdy říkám, že by bylo lepší, abych zemřela? A pak mi to dojde... Stále věřím, věřím, že zítřky budou možná lepší, že se jednoho dne něco stane a že se mi možná zázrakem ten důvod nalezne. Vím, že je to poněkud směšné a naivní přemýšlení, no pro někoho to je důvod žití.
Když se zamýšlím ještě víc, tak si vlastně nechci vzít život jen možná kvůli tomu, že by mi bylo potom zle ze sebe samé, protože bych tím ublížila né jedné osobě, bylo by to tak sobecké. Nedokázala bych s touhle myšlenkou v klidu umřít. Nedokázala... A pokud má být v mém životě vyslyšeno jediné přání, tak at je to toto. Přeji si umřít v klidu, jak v srdci, tak v mysli, s tím, že jsem za sebou nenechala ani jednu osamocenou osobu, která by se kvůli mě trápila, s tím, že já nebudu ničí důvod si něco udělat a s tím, že všichni, koho jsem kdy milovala se nebudou dlouho trápit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ginny . Ginny . | Web | 11. ledna 2015 v 8:58 | Reagovat

- Moc hezky píšeš .
Ten film sem eště taky neviděla , ale po tomhle článku se na to chystám .))
- Btw , beru tě do affs  :)

2 Tia Tia | Web | 11. ledna 2015 v 14:18 | Reagovat

[1]: Děkuju Ginny, od tebe mě to doopravdy těší.:)

3 Strange Strange | Web | 11. ledna 2015 v 14:51 | Reagovat

Spoustu lidí přemýšlí o tom, že by se zabilo, ale vlastně pak zjišťuje, že na to nemá. I já mezi nimi byla. Líbí se mi jak nad tím uvažuješ, opravdu :) Jsi silná žena, co to má v hlavě srovnané, je skvělé vědět, že někdo takový ještě v tomhle zničeném světě existuje :)

4 Tia Tia | Web | 11. ledna 2015 v 19:07 | Reagovat

[3]: Děkuji za všechno.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama