Srab.

6. ledna 2015 v 23:41 | Tia
Taky znáte ten pocit, kdy sami sebe nesnášíte, "jen" kvůli tomu, že jste naprostej srab?
Ne? Já jo. Nejradši bych skočila z parapetu, ale na to jsem moc velkej SRAB.
Vždycky jsem byla děsnej srab ohledně spousta věcí, ale ta největší byly pocity a emoce.
To mi ovšem bylo kdysi dávno, ještě celkem fuk.
Pak přišlo první zabouchnutí a pohroma
byla na světě. A nebot jsem mimo to i člověk, který se nesvěřuje jen tak někomu s něčím
, tak to bylo pěkně na nic. Skončilo to tak, že já stále do té chvíle
si namlouvajíce, že on snad příjde sám (Jakoby mé "modlitby" mohl slyšet.) s otevřenou
pusou čuměla v parku, když jsem se šla projít na to, jak se cucá s mou tehdejší kamarádkou.
Hah, pak za mnou přišla s štěstím v očích a otázkou, jestli je sladkej.
On byl sladkej, sakra!
Usmála jsem se, zamrmlala ať mají štěstí a naštvaně odešla, co nejdál jsem mohla, ještě jsem
stačila zahlédnout otazník v jejích očích, o něho jsem radši ani nezavadila pohledem.
Naštvaná jsem mohla být leda tak na sebe. Což jsem právě nebyla.
A tady tak nějak začala slavná dráha "tajných lásek", které o tom opravdu neměly ani páru.
Ale pořád to bylo vše ok, vždy to nějak přešlo, to by ale nemohl přijít ten, který
mě dodnes straší. Nesnáším kamarády z děctví...
V porovnání s tím, co vždy bylo, tohle je stokrát horší, nemůžu se ho vůbec zbavit.
Dokázala jsem to vždy potlačit, ale tady se občas cítím, jak v nějakém zpropadeném
americkém slaďáku. A nejhorší na tom je to, že ho moc dobře znám, jak je sakra možný,
že mě z ničeho nic tak dostal? Připadala jsem si v ten moment, jakoby do mě najednou uhodil šíp,
toho malýho, tlustýho děcka s plenkami a mini křídly. A musím poznamenat, že jsem o to opravdu
nestála.




Vždycky jsem hrozně nenávidělo to, když jsem byla bezmocná. Ten pocit mě naprosto děsí,
snad víc, než ten můj strach z toho, že by někdo zjistil, že jsem do někoho zabouchlá.
A tenhleten pocit mě při něm neopouští, to mě nutí sebe i jeho nesnášet o to víc. Právě si protiřečím.
Někomu se může snad zdát, že to přeháním, že stačí jenom otevřít pusu a vše se vyřeší.
To je ten problém, já to neumím. Jsem prostě srab. Ale občas si představím, jak těch pár slov opouští
jeho rty a patří jenom mě.
(Abych předcházela případným hejtům, tak tohle není ten člověk, od kterého bych to chtěla
slyšet, ale kdyby náhodou, tak by to taky byla nějaká forma "útěchy".)



Nejsou mi cizí večery, kdy sedím na parapetě omotaná dekou, poslouchám You make me wanna die, přičemž
mi občas ujede neposedná slza a víte co? Tohle taky nesnáším, nechci brečet, ani o samotě
je to hrozně slabošské a hlavně, já už si brečení užila dost v děctví, ale o tom někdy jindy.
Podívám se na oblohu a řeknu si "Nebreč... sama si za to můžeš."
Zatím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama