Chraňte ji! /Nedělej to./

15. ledna 2015 v 19:34 | Tia

Mám někdy pocit, že všichni okolo mě se mi bojí říct pravdu do očí. Ale né kvůli tomu, že bych byla snad nějak hrůzostrašná (Nebo aspon já se tak nevnímám.), ale protože si snad myslí, že bych se úplně rozsypala. Nevadilo mi to do chvíle, než jsem začala vidět i na své nejlepší kamarádce pochybnosti ohledně toho, jestli mi neublíží, když mi to řekne. Ten moment byl pro mě zlomový, ještě více jsem si začala všímat toho, jak křechce se ke mě lidi chovají, ačkoliv já se tak nechovám k nim. A to ne jen, že mi podstrkuje onen pocit, že jsem krutá, ale taky ten, že jsem neschopná holčička, která se rozplače jen, co se jí někdo dotkne a to mě snad štve ze všeho nejvíc. Vždy jsem si zakládala na tom, že jsem temperamentní, soběstačná a upřímná a ted najednou, kvůli jednomu kroku vedle se ke mně všichni chovají, jako k porcelánu.
 

Zamysli se. /Život bez klece, z které se ti nechce./

12. ledna 2015 v 18:21 | Tia
Skoro všichni z nás vidíme internet, jako maximální zlo, které na světě vůbec bylo. Ale to není tak úplně pravda. Myslím, že to vnímáme tak jenom kvůli tomu, že máme tendenci vidět ve všém to špatné. Já internet takto vůbec neberu. Pro lidi, kteří si dokáží říct stop, nebo pro ty, kteří to ani dělat nemusí a jsou jako já, že by bez něj v klidu přežili, ale občas je to super věc na zkrácení dlouhých chvíl. (Přeci jen je tu vždy ještě televize. Myslím to velké černé, které když zapnete, tak se na ní začnou pohybovat obrázky.) Tak těm internet "neškodí", protože ním nežijí. Ale bohužel jsou tu i ty případy, které se bez něj nehnou ani o milimetr. Když jdou ven, mají v ruce mobil a píšou si s kamarádem, ke kterému akorát jdou a když k němu dojdou, tak jsou na počítači a hrají různé online hry, či cokoliv jiného tvoří, dělají a provádějí na internetu. Přijde mi to kapánek smutné, protože (A ted uslyšíme tolik se omílející větu.) my jsme byli jiní a myslím, že se nám žilo i líp. (Milovala jsem to naše rádoby rebelství, kdy jsme tátovi vzali zapalovač a dělali táboráky v lese, ještě, že se nám to nikdy nepovedlo zapálit. Ale o tom někdy jindy.) Pro lidi, kteří na něm tráví většinu svého času to ani tak nepřipadá, oni si většinou neuvědomují svou "závislost", protože si říkají "A já tam celý den nejsem, takže je to kravina. Tss" Ano kravina je to do chvíle, než přijdete domů a jediné, co vás zajímá je to, aby jste se rychlostí dostali na internet, aby jste si shlédli profil, nebo bla-bla-bla. Internet se pro ně stane klecí, kterou nechcou opustit.

Zamysli se./ Hvězdy nám nepřály./

11. ledna 2015 v 3:10 | Tia
Zamyšlení po filmu:

Hvězdy nám nepřály.

 


Schody do nebe.

7. ledna 2015 v 21:19 | Tia

Život jde dál,
kdo by se toho taky bál,
každý se kouká jen na sebe,
nikdo už nehledá schody do nebe.



Důvod mě.

7. ledna 2015 v 10:03 | Tia
Chci žít, ale copak to jde?
Podívám se do zrcadla a vidím zhrouceninu toho, co kdysi bývala malá usměvavá holčička.
Kde je? Chybí mi a chci ji zpátky.
Pamatuji si, jak kdysi někdo jednou řekl:" Vidíš to ošklivé káčátko? Tak ty jsi přesně, jako ono. Jednou z tebe bude krásná labut, nic si nedělej z těch kačen a slepic okolo." Jaká to ironie, že jsem to byla právě já a říkala jsem to klučinovi, kterého jsem již nikdy nespatřila.
Je možné, že čím víc rostu, tím více přicházím o rozum? Ne, protože já sama moc dobře vím, proč je ze mě to, co je.
Jakou váhu můžou mít stále se omílející věty? Velkou. Velkou pro malou holčičku, která hledá kamarády a místo toho najde bolest, strach a pláč.
Myslíte, že ji to přejde a že neponese žádné následky do budoucna a že když se jí po 9 rokách toho samého omluvíte, tak že bude vše ok?? Nebude. Ale řekne vám přesný opak. Protože se naučila nedávat bolest nikdy najevo.
Jak se asi tato nyní už slečna cítí? Bolí jí to stále? Cítí se tak, jak se cítila vždy, nicotně. Ano bolí, každá vzpomínka, kterou si slíbila, že si už nikdy nezobrazí se ji zabodne do duše, jako další střep.
Jaké jsou následky? Fatální.
Děti jsou přeci jenom děti, nemohou za to, co dělají, vždyt jsou ták nevinné!
Jděte s tím už sakra někam! Když jsou tak nevinné, tak proč mě zničili?! Proč mi zničili první roky života a tím mi stále ničí i celý život?! Sebrali mi všechno, co jsem měla! Sebevědomí, krásu a dětství... A to ne jenom mě.


Srab.

6. ledna 2015 v 23:41 | Tia
Taky znáte ten pocit, kdy sami sebe nesnášíte, "jen" kvůli tomu, že jste naprostej srab?
Ne? Já jo. Nejradši bych skočila z parapetu, ale na to jsem moc velkej SRAB.
Vždycky jsem byla děsnej srab ohledně spousta věcí, ale ta největší byly pocity a emoce.
To mi ovšem bylo kdysi dávno, ještě celkem Fuk.
Pak přišlo první zabouchnutí a pohroma
byla na světě. A nebot jsem mimo to i člověk, který se nesvěřuje jen tak někomu s něčím
, tak to bylo pěkně na nic. Zkončilo to tak, že já stále do té chvíle
si namlouvajíc, že on snad příjde sám (Jakoby mé "modlitby" mohl slyšet.) s otevřenou
pusou čuměla v parku, když jsem se šla projít na to, jak se cucá s mou tehdejší kamarádkou.
Hah, pak za mnou přišla s štěstím v očích a otázkou, jestli je sladkej.
On byl sladkej, sakra!
Usmála jsem se, zamrmlala at mají štěstí a naštvaně odešla, co nejdál jsem mohla, ještě jsem
stačila zahlédnout otazník v jejích očích, o něho jsem radši ani nezavadila pohledem.
Naštvaná jsem mohla být ledala tak na sebe. Což jsem právě nebyla.
A tady tak nějak začala slavná dráha "tajných lásek", které o tom opravdu neměli ani páru.
Ale pořád to bylo vše ok, vždy to nějak přešlo, to by ale nemoh přijít ten, který
mě dodnes straší. Nesnáším kamarády z děctví...
V porovnání s tím, co vždy bylo, tohle je sto- krát horší, nemůžu se ho vůbec zbavit.
Dokázala jsem to vždy potlačit, ale tady se občas cítím, jak v nějakém zpropadeném
americkém sladáku. A nejhorší na tom je to, že ho moc dobře znám, jak je sakra možný,
že mě z ničeho nic tak dostal? Připadala jsem si v ten moment, jakoby do mě najednou uhodil šíp,
toho malýho, tlustýho děcka s plenkami a mini- křídly. A musím poznamenat, že jsem o to opravdu
nestála.

Kam dál